Já a sebepožkozovani
Vim ze tohle je rozšířené téma a hodně lidí ho prožívá jen málo kdo dokáže nám porozumět a vědět proč to děláme nebo cítíme . Protože když se snažíme někomu vysvětlit to co cítíme tak to nechápou hlavně to proč to děláme .Je to dost smutné :( Má první zkušenost se sebepožkozovanim je když mi bylo 14 let a bylo to z nešťastné lásky do kluka který se mnou chodil a potom se se mnou rozešel .Vím že je to možná směšné ale poprvé jsem to udělala kamenem a cítila trochu té bolesti ale přišlo mi že to není dostačující tak jsem to musela zkusit s nůžkami a to bylo už extrémně dobré .Od té doby jsem to začala dělat pravidelně a hlavně když toho bylo na mě hodně a měla jsem v sobě plno emocí které jsem neuměla zpracovat a poradit si s nimi .Tak jsem to začala dělat častěji a přešla jsem na žiletky .Byl to pro mě neskutečný pocit tohle všechno cítit.Citila jsem se uvolněná ,štastna ,milovaná ,vyrovnaná ,v lepším světě ve kterém bych chtěla zůstat navždy .Pořád jsem se snažila ten pocit cítit znovu a znovu až jsem se na tom stala závislá .Nechtěla jsem cítí tu prázdnotu v sobě která mě sžírala neustále a cítila jenom smutek a černotu v sobě .Začala jsem to dělat každý den ,několikrát denně bylo mi jedno kdo jsem prostě jsem to musela mít .Měla jsem u sebe vždy schované žiletky a šla jen na záchod kde se řezala až do krve .Musela jsme cítit bolest a vidět krev .Dokázala jsem si najít místa kde to nepůjde vidět ze začátku ale později mi to už bylo jedno a řezala jsem se prostě jak to přišlo .Do toho jsem začala brát prášky abych se sjela a u toho se řezala .Nikdy jsem nevěděla co dělám a kdy mám dost .Byla jsem totálně sjeta a pořezaná .Byl to ten nejlepší pocit na světě až když jsem se ráno probudila až poté jsem si uvědomila že mám dořezané celé tělo a vůbec o tom jsem nevěděla .Začala jsem to dělat víc a víc až jsem totálně ztratila pojem o realitě a nic mě nedokázalo zastavit .Neměla jsem nikoho vedle sebe koho by zajímalo jak se cítím nebo jak se mám a čin si procházím .Vše jsem neustále držela v sobě a nikomu se nesvěřovala .Pohřbila jsem to hluboko v sobě .Se svými traumaty a zlými démony jsem se musela popřát sama i když byli mnohem silnější než já a prohrávala jsem .Když už to bylo nejhorší musela jsem nastoupit do psychiatrické léčebny na odvykání závislosti a dala se na ten nekonečný boj se držet střízlivá s neubližovat si .V přítomnosti je to pro mě mnohdy těžké a neříkám že jsem se několikrát nepořezala když jsem se cítila hodně špatně a na dně .Měla jsem v sobě takový smutek ,úzkost ,vztek ,prázdnotu ,samotu že jsem to musela ze sebe dostat ..Ale v aktuální době se snažím na tom pracovat a hlavně na sobě a snažit se tohle nedělat .A hlavně nereagovat nezdravě.Je to boj na dlouhou dobu takže nejsem ani v polovině ale člověk kvůli kterému to dělám mi za to neskutečně stojí takže i kdybych měla umřít a narodit se znovu jako Fenix udělám to ...
